Výstava

Výstava začíná znázorněním kulturních spojení mezi Čechy, Němci a Židy na konci 19. století a na začátku 20. století. Ve středu pozornosti stojí autoři pražské německé literatury „expresionistické dekády“ (Kurt Krolop), kteří se chápali jako zprostředkovatelé české literatury: Max Brod, Egon Erwin Kisch a Franz Kafka, abychom jmenovali alespoň několik jmen. Podobně živé kontakty udržovali mezi sebou přes jazykové i národnostní hranice hudebníci, komponisté a výtvarníci. Jim všem šlo o kvalitu uměleckého díla a nikoliv o národnostní resentimenty. Poněkud atmosféricky podepřen je tento oddíl naznačením jedné „Pražské literární kavárny“. Dříve se tu setkávali němečtí, čeští a židovští umělci. Návštěvníci zde mohou při obchůzce chvíli setrvat a pročíst si díla autorů představených na výstavních tabulích.

Druhý oddíl výstavy se věnuje společenským a sociálním propojením, která existovala během První Československé republiky mezi Čechy, Němci a Židy. Zde se nachází rodokmen židovsko-česko-německé rodiny Brod z Prahy, který znázorňuje, že národnostní a kulturní propojení v českých zemích proniklo až do toho nejmenšího článku společnosti, rodiny. V takovéto rodině, ve které jazyk matky často nebyl vlastním „mateřským jazykem“, byla odpověď na vůdčí otázku výstavy „Kde domov můj“, ne pokaždé jednoduchá. A tak se například Leo Brod, strýc literárního vědce Petera Demetze viděl jako „Němec z Prahy s židovským dědictvím a láskyplným porozuměním pro české umění a kulturu“. Takměř ve všech společenských oblastech dvacátých a třicátých let se dají najít formy spolužití a spolupráce, které takto ještě doposud nebyly znázorněny. Na jednom pultu se dostávají ke slovu „sudetsko-němečtí“ vojáci, kteří sloužili v armádě branců První Československé republiky spolu se svými českými kamarády. Na jedné tabuli se představuje běžná praxe česko-německé výměny žáků. Německy hovořící žáci strávili určitou dobu v české rodině a naopak - předchůdce dnešní výměny žáků. Dříve se šlo jednoduše „na veksl“ a to dokonce poměrně často.

Že výstavě nejde o tvrzení všudypřítomné symbiózy národů, nýbrž spíše o znázornění ještě zbývajících oblastí společného soužití v produktivní „konfliktní společnosti“ (Jan Kren), je zřejmé především ve třetím oddíle výstavy. V posledních letech demokratické Československé republiky bylo dominantnější spíše „znepřátelení národů“. Také umění a kultura nezůstaly tímto vývojem nedotčeny a byly zneužity pro politické cíle. Karikatury německého Michla a českého Vaška, kteří se návštěvníkovi jako „kamarádi z lepenky“ v nadživotní velikosti postaví do cesty, znázorňují redukování toho druhého na jeho negativní vlastnosti. Výstava ukazuje, jak na obou stranách stejnou měrou sportovní svazy, kulturní sdružení ba dokonce i oděvy stále více oplývaly národní symbolikou. Na konci tohoto oddílu se katastrofa přiblížila na dosah ruky.

Období mezi 1938 a 1946 je v následujícím oddíle znázorněno jako zřetelně viditelný zlom, jako splav, kterým člověk musí projít, který radikálně mění úroveň česko-německých vztahů, zároveň ale naznačuje, že se nacházíme stejně jako dříve v tom samém „proudu dějin“. Násilí plodí protinásilí, s tímto pochopením, které má objasňující a neprominutelnou funkci, jsou nejprve znázorněny nacistické zločiny, jako například masakr v Lidicích, následujícím vyhnáním spáchané zločiny, například zavraždění Němců na mostě v Ústí nad Labem. Ale také v této pochmurné době - texty a obrazy výstavních tabulí tu stojí před pozadím černým jako smůla - bylo naším zájmem ukázat lidé, kteří plavali „proti proudu“ oné doby. Lidé jako občané Tršic, kteří schovali židovsko-německou rodinu před nacisty, lidé jako Ilse Weber-Herlinger, Friedel Dicker-Brandeis nebo český sociální pedagog, humanista a pacifista Přemysl Pitter, který zachránil německé děti, které se staly obětí vyhnání, před vyhladověním.

Poté následovala Studená válka. Doba ledová mezi východem a západem na jedné straně a státem předepsaná družba národů na druhé, jsou ale jen na okraji tématem tohoto oddílu. Opět jsme se podívali pod hladinu vody a ukázali, kolik snah se tu ke společnému soužití našlo: angažovanost kolem česko-německého budování mostů českých exilantů jako Jiří Gruša nebo Libuše Moníková ve Spolkové republice Německo, kteří měli úzké kontakty s disidenty z NDR jako Jürgen Fuch a Renate Elmenreich s československými spolubojovníky jako Mikoláš Chadima nebo Vlasta Wallalt a v neposlední řadě plodné reformní impulsy, které měla pokojná revoluce v NDR na Sametovou revoluci v ČSSR.

Poslední oddíl výstavy se pokouší barevně a tématicky navázat opět na první dva oddíly. Ve středu pozornosti stojí například nová výměna žáků a mládeže, která se od roku 1989 opět těší živému zájmu, nebo série portrétů „mladých Evropanů“, kteří vyprávějí o svém životě mezi českou a německou kulturou. Evropa zaobírá místo národních států, a domov se stává místem „kam si položím své knihy“.